|
|
|
|
Válka
v poušti 1940-1943 10. června 1940,
v době probíhající druhé fáze bitvy o Francii,
jež spěla k drtivému německému vítězství, ve chvíli,
kdy se na jih Francie valily tankové divize skupin "Guderian" a
"Kleist", rozhodl se italský vůdce Benito Mussolini ke vstupu své
vlasti do války a vtrhl do jihovýchodní Francie. Zatáhl tak svou říši
do války, na niž nebyla dostatečně připravena. Po vyřazení
francouzského loďstva spoléhal na svou námořní sílu ve Středozemním
moři (které bleskově překřtil na "Naše moře")
a také na možnost využití svých jednotek dislokovaných na africkém
kontinentu. Jeho jediným nepřítelem byla nyní Velká Británie. S ní
se mohl utkávat právě ve Středozemním moři a v Africe.
V Libyi
měl Duce k dispozici přes 200 000 vojáků. Proti
nim stálo na západních hranicích Egypta pouhých 36 000 britských
vojáků. 13. září 1940 vpadli Italové do Egypta. Podařilo
se jim obsadit několik pevností v západním Egyptě. Po osmdesátikilometrovém
pochodu se Mussoliniho muži zastavili v pevnosti Sídí Barrání. Místo
aby svou materiální výhodu zúročili průnikem dále do nitra Egypta,
rozhodli se zakopat a dále vyčkávat. To samé pochopitelně učinili
i Britové, kteří bez dalších posil k protiútoku přejít
nemohli. Britové si
velmi dobře uvědomovali, že ve válce v severní Africe bude hrát
prvořadou roli otázka zásobování. Ten kdo bude ovládat Středozemní
moře, bude mít více sil k pozemním bojům v poušti. A chtěl-li
Churchill rychle posílit své jednotky v Egyptě, musel je poslat
pomocí konvojů přes moře. Nepřítelem číslo jedna
bylo italské námořnictvo. I když byla jeho kvalita pochybná, bylo
nutné jej jako nepřátelskou bojovou sílu paralyzovat. Italové mohli
operovat ze svých základen na Sicílii, Britové mohli využít pouze Maltu a
výhledově Krétu. Posílat konvoje přes moře hlídané italským
loďstvem a letectvem bylo velmi nebezpečné . 28. října
přesunul Mussolini pozornost k Řecku. Jeho vojska do něj
vstoupila z Albánie, kterou Italové od
roku 1939 okupovali. Ani zde nedosáhl úspěchu. Přestože tento
italský neúspěch Brity potěšil, žádný velký důvod k radosti
neměli. Uvědomovali si, že stále trvá nebezpečí v síle
italské flotily. 11. listopadu 1940 proto vzlétlo ve Středozemním
moři z paluby britské letadlové lodi Illustrious ve dvou vlnách několik
bombardéru Královského letectva k útoku na italský přístav
Taranto, kotviště části italské flotily. Při náletu se podařilo
potopit jednu italskou bitevní loď a další dvě poškodit. Tím byla
na čas vážně ochromena síla Italů. Churchill tak mohl s větším
pocitem bezpečí posílit své jednotky v Egyptě. Řecko však
britskou pomoc raději odmítlo z obavy před reakcí Německa.
Když shromáždil
dostatečný počet jednotek v Egyptě, mohl vrchní velitel
vojsk Commonwealthu na Středním východě, generál Wavell, pomýšlet
na novou ofenzívu. 7. prosince se začala britská vojska přesouvat
do výchozích pozic a 9. prosince byla zahájena operace Compas,
britský protiútok v severní Africe. Ofenzíva vedená generálem O´Connorem
byla od počátku úspěšná a v lednu, posílena o australské
jednotky, zahájila mohutný postup do Libye. Obsadila Bardíji, Tobrúk, Dernu
i Benghází, obklíčila a zničila prakticky celou 10. italskou
armádu. Za pouhých deset týdnů postoupila O´Connorova vojska o 1000
kilometrů a obsadila Kyrenajku. Za cenu 500 padlých zajala 135 000 Italů.
Churchillův výrok z roku 1939: "Existuje
škola britských stratégů, kteří mají za to, že v příští
válce by bylo výhodou mít Itálii za nepřítele", měl
tedy něco do sebe. Za cenu neuvěřitelně nízkých ztrát přešlapovala
nyní britská vojska na hranicích Tripolska. Příchod německého
Afrikakorpsu Hitler, plně
zaměstnán operací Barbarossa, byl z vývoje zděšen. Musel
urychleně jednat a svému spojenci pomoci. Hrozilo totiž, že by Wavellova
vojska mohla vyhnat Italy ze severní Afriky. Již v lednu 1941
byla do oblasti středomoří přesunuta část X. leteckého
sboru luftwaffe, pod velením generála Geislera. Vedením leteckých operací
byl pověřen generálmajor Fröhlich. V únoru 1941
byla zahájena operace Sonnenblume,
přesun německých jednotek do severní Afriky, jmenovitě do
libyjského Tripolisu. Původně počítal Hitler pouze s malými
jednotkami, tzv. "Sperrverbandem", ale pod vlivem událostí musel
nakonec vyslat mnohem silnější svaz. 11. února přistály v Tripolisu
první německé jednotky, od 18. února oficiálně nazvány
"Deutsches Afrikakorps (DAK)". Ty sestávaly z 5. lehké
divize, do začátku května se připojily jednotky 15. tankové
divize. Rommel měl za úkol pouze zabezpečit obrannou linii a zatím dále
nepostupovat. S možným postupem počítalo německé velení ve výhledu
několika měsíců. Rovněž Britové očekávali případný
německý útok nejdříve koncem dubna. Dešifrované zprávy pomocí
"Ultra" je v této domněnce podporovaly.
Velící
Afrikakorpsu, generálporučík Rommel, však nechtěl nechat Brity
vydechnout ani jim poskytnout čas na to, aby zatím mohli své pozice přeměnit
v silnou opevněnou linii. Využil k tomu hrubé strategické
chyby Churchilla, který v březnu zahájil ozbrojenou kampaň v Řecku
a odčerpal část svých elitních jednotek z Libye. 24. března
se vojska Afrikakorpsu vydala na západ a obsadila pevnost el Aghejla.
Ve stejné
době došlo k další významné události ve Středozemním moři.
Italské loďstvo, přestože bylo oslabené útokem Illustrious, představovalo
stále určité riziko. Koncem března se Královskému loďstvu
podařilo Italy vylákat k přímému námořnímu střetu.
V bitvě u mysu Matappan utrpělo italské loďstvo nepříjemné
ztráty. Ztratilo tři křižníky a jedna bitevní loď byla poškozena.
Po této porážce se italská flotila do útočných akcí nepouštěla.
Pro Brity to znamenalo obrovské vítězství. První Rommelova
ofenzíva
31. března
zahájil Rommel svou velkou ofenzívu. Ne až někdy v květnu, kdy
to očekávalo německé velení, ne koncem dubna, kdy to očekávali
Britové. Jeho jednotky, v čele s 5. tankovým plukem, ještě
před hlavním útokem obsadily pevnost Marsá al Bréga a 2. dubna již
držely Adžedábíji. Po několika dnech bojů padly do německých
a italských rukou přístavy Bengází a Derna.
6. dubna
1941 vpadla německá vojska do
Jugoslávie a začalo balkánské polní tažení. Stylem blitzkriegu
rozdrtila německá válečná mašinérie Jugoslávii a Řecko během
několika týdnů. Mezitím
Rommel postupoval dále do nitra Kyrenajky. 10. dubna došlo k prvnímu
pokusu o dobytí pevnosti Tobrúk, která stále odolávala. Útok však
ztroskotal. O den později začalo vlastní obléhání. Bitva o Tobrúk
se stávala rozhodujícím problémem této fáze války v poušti. Podaří
se Rommelovi dobýt Tobrúk nebo Britové dříve uvolní obklíčení
pevnosti?
Všechny
Rommelovi pokusy o dobytí pevnosti ztroskotaly. Její obléhání však
trvalo i nadále.
Churchill
měl samozřejmě v úmyslu sevření pevnosti uvolnit. Byl
si vědom, že bez dostatečného posílení svých afrických jednotek
to nebude možné. Z Británie tak do Alexandrie vyplul konvoj, který
dostal krycí název Tiger.
Tradiční cesta přes mys Dobré naděje by však trvala dlouho,
proto se britský premiér rozhodl zariskovat a poslal jej do Egypta přes
Středozemní moře. Tento risk mu vyšel a konvoj "Tiger" do
Alexandrie připlul 12. května. Přivezl mimo jiné 238 tanků
a 43 stíhaček. Britské protiútoky
Churchill měl
v plánu zahájit v polovině června 1941
ofenzívu s krycím názvem Battleaxe,
jejíž cílem bylo prolomit obklíčení Tobrúku. Ještě předtím
měli Britové provést výpad ve směru na pevnost Capuzzo a
strategicky nesmírně významný průsmyk Halfája. Tato operace dostal
krycí označení Brevity a měla za cíl oslabit německé
jednotky před zahájením "Battleaxe". Operace
"Brevity" však ztroskotala. Podařilo se sice obsadit průsmyk
Halfája, ale koncem května jej Němci po protiútoku získali zpět.
Veškeré naděje
nyní vkládali Britové do operace "Battleaxe". K samotné
operaci využili zejména tanky, které se podařilo přepravit s
konvojem "Tiger". Schylovalo se k první velké bitvě v Africe,
ve které měly sehrát hlavní roli tankové svazy obou znepřátelených
sil. Co se týká počtu tanků, disponovali Němci zhruba 150 tanky,
z nichž však jen necelou stovku tvořily střední PzKpfw III a
PzKpfw IV. Oproti tomu měli Britové k dispozici dvě stovky
tanků, většinou těžkých pěchotních Matild a středních
Crusaderů. Němci tedy byli v početní nevýhodě, ale tu
nahradila mnohem lepší taktika nasazení tankové zbraně. Útok začal
15. června 1941. Rommelovi muži uštědřili svému protivníkovi
krutou lekci z taktiky. Britský útok byl odražen. Významnou roli sehrála
na německé straně 88mm děla. V Africe je Rommel použil
poprvé a rozhodně ne naposled. Tato děla se stala až do posledních
dnů pouštní války velkou hrozbou pro britské tanky. Poměr ztrát v této
bitvě byl neuvěřitelný. Britové ztratili 91 tanků, Němci
pouhých 12!
Porážka měla
dohru i na nejvyšších postech. Wavell byl odvolán a na jeho místo byl povolán
generál Auchinleck. Ten plánoval novou ofenzívu na konec roku 1941.
Nesla krycí označení Crusader.
18. listopadu
se britská vojska skutečně dala do pochodu. (Poměr počtu
tanků byl jednoznačně ve prospěch Britů. Ti disponovali
více než 700 tanky. Němci jich měli pouze kolem Po krátké předehře
se od 21. listopadu rozhořely boje v oblasti u Sídí Rezeh.
Vojáci Afrikakorpsu opět osvědčili své bojové kvality a v prvním
dějství zvítězili. Rommel však nemohl svého úspěchu nikterak
využít. I jeho ztráty rostly a posil se zoufale nedostávalo. 26. listopadu
měl celý Afrikakorps k dispozici jen 60 bojeschopných tanků.
27. listopadu se pak rozhořely nové boje a začala druhá bitva u Sídí
Rezeh. I druhou
bitvu u Sídí Rezeh Rommel sice vyhrál, ale jeho situace se přesto
stávala neutěšenou. Přísun vázl. Během listopadu potopili
Britové dokonce dvě třetiny veškerých zásob směřujících
do severní Afriky! Proto, ač nerad, musel Rommel po týdenních bojích v prosinci
1941 vydat rozkaz k ústupu. Chtěl
tak zachránit zbytek svých sil pro další ofenzívu, neboť mu byly na
leden 1942 slíbeny nové posily.
klikni Britové tak
po několika měsících konečně osvobodili posádku obklíčenou
v pevnosti Tobrúk. (Obrany pevnosti se zúčastnili i českoslovenští
vojáci.) Díky své nerozhodnosti však ofenzíva neskončila tak, jak si
Britové přáli. Němci sice ustoupili, ale hlavního cíle - vyhnat
vojska Osy ze severní Afriky - dosaženo nebylo.
klikni
"česká" pevnůstka Honza
Čechoslováci Rommel
ustoupil zpět k el Aghejle, ale německé posádky držely ještě
několik strategických pozic v týlu nepřítele. Většinou v důsledku
nedostatku pitné vody své pozice postupně ztrácely. Začátkem roku 1942
poslední tři bašty odporu padly. Bardíje 2. ledna, Sollúm o deset
dnů později a další týden na to i průsmyk Halfája. Britové sice
získali Kyrenajku, ale jejich vojska byla vyčerpána. Zásobovací trasy
se prodloužily. Nedokázali ani uvést do provozu strategický přístav
Benghází. Toho využil Rommel a již 21. ledna 1942 v ranních
hodinách vyrazila jeho vojska na východ, směrem na Adžedábíji, se
staronovým cílem - dobýt Kyrenajku. Druhá Rommelova
ofenzíva Rommel
zopakoval svůj brilantní postup z předchozího roku a během
několika týdnů postoupil až ke Gazale, poslednímu opěrnému
bodu před Tobrúkem. Situace v Africe se v první polovině
roku stala pro Británii velmi kritickou. Malta byla zejména díky letadlům
německé 2. letecké armády neutralizována. Churchill se pokoušel o její
zásobování, avšak konvoje směřující k ostrovu utrpěly
značné ztráty. Ani na africké
pevnině nebyla situace pro Brity lepší. 26. května zahájil
Rommel u Gazaly ofenzívu. Bitva se zpočátku nevyvíjela pro Rommela
zrovna příznivě, díky vojenským schopnostem vojáků
Afrikakorpsu a dalším taktickým chybám Britů však proměnil hrozící
porážku v další velké vítězství. Jeho vojska pak postupovala na
Tobrúk.
generál Wladyslaw Sikorsky 20. června 1942
se rozhořela druhá bitva o Tobrúk. Tentokrát však měla úplně
odlišný průběh, než před rokem. Ve večerních hodinách
Rommel již Tobrúk kontroloval a v ranních hodinách 21. června
do něj triumfálně vstoupil, aby přijal britskou kapitulaci z rukou
velitele pevnosti. Během jediného dne dokázal to, o co se minulý
rok pokoušel řadu dlouhých měsíců!
Rommel byl na
vrcholu slávy. Náladu mu jistě zlepšil i telegram z Berlína s následujícím
zněním: "Pane generále polní
maršále! Ve vděčném ocenění Vašeho velení a Vašeho rozhodného
nasazení, rovněž tak uznání hrdinských výkonů pod Vámi bojujících
jednotek na africkém válečném poli, povyšuji Vás k dnešnímu dni
na generála polního maršála." (podepsán A. Hitler) Polní maršál
Rommel se u Tobrúku dlouho nezastavil. Jeho cílem nyní byly Alexandrie a
Káhira. Při postupu k nim mu v cestě stála pouze jediná vážnější
překážka. Byla vzdálena od Alexandrie zhruba První boje u El-Alameinu
Boje o el
Alamein znamenaly přelom ve válce v severní Africe. Rommelův
postup od Tobrúku se u této překážky zastavil. Situace v prvních
týdnech byla patová. Rommel nemohl postupovat dále, ani Britové však neměli
dostatek sil k nové velké ofenzívě. V nejhorší pozici se ovšem
nacházel britský ministerský předseda. Zpráva o kapitulaci Tobrúku
jej zastihla během jeho návštěvy v USA. Prezident
Roosevelt jej ujistil, že Spojené státy budou Británii i nadále podporovat
a nabídl další materiální pomoc. Ta se ovšem mohla projevit až po několika
měsících. Po návratu z Ameriky čelil Churchill vůbec největší
krizi, neboť mu dokonce hrozilo hlasování o nedůvěře.
Churchill se však dokázal své postavení uhájit. Jeho řečnické umění
mu pomohlo krizi překonat. Jak však poznamenal jeden ze členů
parlamentu, Churchill "vyhrává
jednu debatu za druhou, ovšem jednu bitvu za druhou ztrácí".
Zatímco byl
v Egyptě vyhlášen stav ohrožení, pálily se archívy a čekalo
se na možný Rommelův průnik až k Alexandrii, měl německý
polní maršál k dispozici jen něco přes osmdesát tanků (z
toho tři desítky italských) a totálně vyčerpané jednotky.
Rommel však na únavu svých mužů nedbal a 1. července vydal
rozkaz k útoku na britská obranná postavení u Alameinu. Ofenzíva vyčerpaných
vojáků Osy neprobíhala úspěšně. Rommelovi muži britské
pozice neprorazili. 3. července zbyly Rommelovi k dispozici už
jen necelé tři desítky bojeschopných tanků a o den později
Rommel ofenzívu definitivně zastavil. Britské jednotky pod Auchinleckovým
velením se pak následující tři týdny snažily slabá vojska Osy zničit,
ovšem všechny jejich útoky byly odraženy. Britové utrpěli vysoké ztráty.
Neúspěch
stál Auchinlecka místo. Churchill jej odvolal. Na jeho místo nastoupil generál
Alexander. Do čela osmé armády se postavil generál Montgomery. Monty se
rozhodl nepokoušet osud a se svou plánovanou ofenzívou nespěchal. Čekal,
až bude mít dostatečnou převahu. Tímto váháním, ale poskytl
oddech nepříteli. Rommel, s několika novými posilami, hodlal
znovu zaútočit. Koncem srpna
Rommel skutečně udeřil. Měl k dispozici dvě stovky
německých tanků (k tomu další dvě stovky italských), proti
nimž stálo 500 Montgomeryho obrněnců. Monty se mohl spolehnout
na informace z "Ultra". Ty mu včas potřebné údaje o Rommelově
plánech zajistily. Se slabými silami a prozrazenými plány nemohla Rommelova
ofenzíva uspět. 3. září již Rommelovy jednotky ustupovaly zpět
do svých původních pozic. Důvody porážky krátce a výstižně
vyjádřil hrabě Ciano, italský ministr zahraničí: "...Velké
rozmnožení anglo-amerických prostředků, kvantitativně i
kvalitativně, převaha spojeneckého letectva, nedostatečné zásobování
obecně a pohonnými látkami zvláště." Po této bitvě,
označované jako bitva u Alam el Halfy, se v poušti rozhostil
klid. Montgomery čekal na další posily a chystal generální ofenzívu. Němci
čekali rovněž na životně důležité dodávky - ovšem marně.
Britské letectvo a ponorky dávno ovládly Středozemní moře a nenechávaly
proklouznout zásobovací lodě Osy. Rommelův zdravotní stav se neustále
zhoršoval a maršál odletěl domů na zdravotní dovolenku. Montgomeryho ofenzíva
23. říjen 1942.
Zatímco se Rommel zotavoval v rakouských Alpách, zahájil generál
Montgomery dělostřeleckou palbu na německá obranná postavení.
Britský útok začal. Rommel se, ač nedoléčen, okamžitě
vracel zpět do Afriky. Velení se však mohl ujmout až v pozdních nočních
hodinách 25. října. Dva dny po zahájení bitvy. Pro Montyho
byla situace nanejvýš příznivá. Zahájil ofenzívu s novými
posilami a nepřítel byl bez vrchního velitele. Do bitvy mohl nasadit víc
než tisícovku tanků (mezi nimi nové americké Shermany) proti asi pěti
stovkám Rommelových (z toho však byla pouze necelá polovina německých,
tedy schopných rovnocenně se s nepřítelem utkat). Poměr
anglo-amerických a německých tanků byl tedy zhruba 6:1. Přes
obrovskou materiální převahu Montgomeryho muži nepostupovali podle plánu.
Narazili a zastavili se v četných Rommelových minových polích.
Tyto překážky, označované za "ďáblovy zahrádky",
byly chloubou německého polního maršála. Britský útok však mohly
maximálně přibrzdit, nikoli zastavit. Rommelovy tanky a protiletadlová
děla sice způsobily nepříteli vysoké ztráty, ale Britové si
tyto ztráty mohli dovolit. Oproti Rommelovi totiž měli dostatečné zálohy.
Přestože poměr ztrát tanků v bitvě byl zhruba 4:1 ve
prospěch Němců, výsledný stav po bitvě, při započítání
veškerých britských rezerv byl, co do počtu tanků, hrozivý - 11:1
ve prospěch Britů. Britská převaha každým dnem narůstala,
až se vyšplhala na dvacetinásobek! Rommel neměl
na vybranou. 5. listopadu vydal rozkaz k ústupu. Byla otázka, zda
budou jeho vojska takového ústupu vůbec schopna. Ochromené německé
jednotky se držely díky nezmenšené disciplíně, ovšem od italských
spojenců toho Rommel příliš očekávat nemohl. Italská tanková
divize "Ariete" doslova zmizela, motorizovaná divize "Trento"
na tom nebyla o mnoho lépe a pěší byly zdecimovány zčásti
nepřítelem zčásti množícím se počtem dezercí. Montgomery však
díky své přehnané opatrnosti nedokázal svou převahu zužitkovat a
ustupující Rommelova vojska odříznout a zničit. Začala
tak Rommelova anabáze, během které ustoupila jeho vojska o tisíce
kilometrů na západ. Němci během listopadu postupně
vyklidili Tobrúk, Dernu a Benghází. Rommel se nezastavil ani v Adžedábíji,
odkud již dvakrát Brity překvapil. Ustupoval dále do nitra Libye,
vyklidil Tripolis a v únoru 1943 zaujal pozici na Marethské linii v jižním
Tunisku. Operace Torch
Mezitím 8. listopadu 1942
provedli spojenci svou první společnou obojživelnou operaci. Anglo-americká
vojska se vylodila pod velením generála Eisenhowera v severozápadní
Africe (operace Torch).
Za cíle výsadku byly vybrány přístavy Casablanca, Oran a Alžír.
Spojenci se chtěli zmocnit Maroka, Alžírska a Tuniska dříve, než
zde vybudují Němci předmostí a než sem stihne dojít Rommel. Spojencům
se podařilo poměrně rychle zlomit odpor vichistických Francouzů.
Nejprudší boje musely svádět většinou britské jednotky. Zejména
francouzští námořníci kladli tuhý odpor, neboť nikdy neodpustili
Britům masakr v Mers-el-Kebíru
z 3. července 1940. (Tehdy, po pádu Francie, britské Královské
loďstvo zničilo značnou část francouzské flotily z obavy,
že by tyto lodě mohly padnout do rukou Němců.)
Situace německých
a italských jednotek se zdála být neřešitelnou. Pokud by Eisenhowerovy
jednotky pronikly do Tuniska a zmocnily se strategických bodů, zejména
Bizerty a Tunisu, pak by byl Rommelův osud definitivně zpečetěn.
Dostal by se mezi dva "mlýnské kameny", neboť by jej ze západu
"drtily" Eisenhowerovy jednotky a z východu Montgomeryho osmá
armáda. Bylo tedy životně důležité tuniské opěrné body udržet.
Proto již 11. listopadu, ve stejné době, kdy začali Němci
obsazovat Svobodnou Francii, přistály v Tunisku první německé
jednotky. Spojenci promeškali vhodný okamžik (částečně kvůli
nepřízni počasí) a dovolili Němcům upevnit své pozice v Tunisku.
Několik útoků sice provedli, očekávaný úspěch se ovšem
nedostavil. Boje, které měly, podle spojeneckého velení, trvat pouze týdny,
se tak protáhly až do května 1943! Boje v Tunisku
Situace v Tunisku
se v prvních týdnech roku 1943 stabilizovala. Vojska Osy získala
nové čerstvé posily. Němci tedy mohli pomýšlet na novou ofenzívu.
Situace však nebyla příznivá pro samotného Rommela. Odhlédneme-li od
jeho špatného zdravotního stavu, nejvíce jej trápila nová situace ohledně
vrchního velení. Rommel už nebyl tím, kdo rozhoduje o osudu všech
jednotek. Nově příchozím jednotkám i části Rommelových
jednotek velel nyní nově příchozí generál von Arnim.
Nejednotnost velení a neochota obou velitelů najít v nejdůležitějších
otázkách společnou řeč, snižovala hned od počátku německé
šance na úspěch.
von Arnim 14. února 1943
se vydaly jednotky na postup směrem k americkému protivníkovi. Právě
nezkušené americké jednotky měly nést břemeno nové německé
ofenzívy. Rommelovy tanky, mezi nimi i několik nových Tigerů, zaútočily
na nepřipravené Američany. Během jediného dne Němci zničili
více než sto padesát tanků a obrněných vozidel. Mimo to zajali 2 000 amerických
vojáků. A situace se měla pro Američany ještě zhoršit.
Nezkušení Eisenhowerovi vojáci se svým bojovým uměním zkušeným německým
jednotkám rovnat nemohli. Bitva i v dalších dnech pokračovala
podobným způsobem. Přes tyto nesporné německé úspěchy (jenom
samotný americký II. sbor ztratil více než 4 000 mužů a
165 tanků či obrněných vozidel), se nakonec musela materiální
převaha spojenců projevit. 22. února byla ofenzíva s konečnou
platností zastavena.
Osud jednotek
Osy v severní Africe byl zpečetěn. Rommel se měl vrátit do
Evropy. Ještě před svým odjezdem podnikl polní maršál, nyní
oficiálně jmenovaný velitelem "Skupiny armád Afrika", svou
poslední africkou ofenzívu. Vedl ji proti svému úhlavnímu nepříteli -
britské osmé armádě a jejímu velícímu generálu Montgomerymu. 6. března1943
zahájil útok. Byla to Rommelova snad nejzoufalejší bitva. Mohl ji sice velet,
ale podle plánu, se kterým nesouhlasil. Vedl tak svá vojska do záhuby a
velmi dobře to věděl. Montgomery, informovaný pomocí
"Ultra" o německém plánu, připravil potřebná
protiopatření. Již v první den bitvy, odehrávající se v okolí
Medeníne, ztratil Rommel na padesát tanků. Tento neúspěch, nad kterým
si již předem "myl ruce", jen podnítil jeho touhu Afriku
opustit. 9. března se tak skutečně stalo. Po dlouhých dvou
letech strávených téměř bez přestávky v Africe, se jistě
neslavnější německý maršál, vrátil zpět do Evropy. Boje
pochopitelně pokračovaly i po Rommelově odjezdu. Od poloviny března
útočil generál Montgomery proti Marethské linii. Němci neměli
k dispozici potřebný počet mužů a materiálu k tomu,
aby ji mohli úspěšně hájit. Přesto se o to generál von Arnim,
nyní velící "Skupiny armád Afrika", ještě pokusil. Koncem března
byl ale nucen vydat rozkaz k jejímu vyklizení. Německé a italské
jednotky byly nyní pronásledovány a napadány spojeneckými vojsky téměř
ze všech stran. V dubnu pokračovaly spojenecké ofenzívy s nezmenšenou
razancí. Hitler Afrikakorps již dávno odepsal.
Kapitulace sil Osy
Boje se protáhly
až do května. 13. května 1943 kapitulovala poslední z německých
jednotek a britský generál Alexandr mohl Churchillovi poslat poslední hlášení:
"Pane, je mou povinností hlásit, že
tuniské tažení skončilo. Veškerý odpor nepřítele ustal. Jsme pány
severoafrického pobřeží." Jaká byla
bilance ztrát? Do spojeneckých zajateckých táborů napochodovalo na 250 000 vojáků
Osy. Z toho zhruba 130 000 Němců. Celkově ztratily
síly Osy v Africe téměř milion mužů, 2 500 tanků
a mnoho dalšího vojenského materiálu (počítáno od italského útoku
na Egypt). Drtivou většinu tvořili zajatí. Podle úředních zpráv
zahynulo nebo se pohřešovalo asi 20 000 německých vojáků
a u Italů přibližně stejný počet. Ztráty jednotek
Commonwealthu činily přes 35 000 mužů. Válka v severní
Africe, trvající na den přesně 32 měsíců, definitivně
skončila. |
